Dnem 6 (12. 5. 2007, Brno)

Pro ty, kteří nevědí, co je to slowfoxtrot, jsou následující odkazy jako dělané: slowfox, rozdělení tanců, standardní tance.

Tolik úvodem na vysvětlenou. Nemohl jsem si předchozí odstavec odpustit, neboť mě šokovalo, když se jeden z orgů v při našem příchodu do cíle ptal, jak se to píše(?!), a jiný se zase zakoktal při vyhlašování výsledků.

Dnem je tradiční denní šifrová hra s trochu specifickou cílovou skupinou. Druhý ročník v roce 2003 byl první šifrovou hrou, na níž jsem byl. S tehdejšími gymnaziálními spolužáky Vítkem a Svenem jsme byli překvapivě úspěšní. Během let, které od té doby nezadržitelně plynou, jsem v týmu Proudových krtků třeba právě s Vítkem, Svenem a mnoha jinými absolvoval dalších her nepočítaně. Dnem se od druhého ročníku proměnilo. Tím, že hru objevili i zkušení hráči, bylo potřeba se přizpůsobit a nutno říci, že jsem přesvědčen, že to orgové v první fázi nezvládali. Několikrát jsem hru absolvoval v nové kategorii Expert a byl jsem vždy zklamán. Konkrétní stesky si můžete přečíst ve starších zážitcích.

Pro letošek jsem se rozhodl, že mě zajímá příjemný květnový výlet a ne nějaký závod. Delší dobu dopředu jsem byl rozhodnutý, že chci jít kategorii Starší a vzít případně s sebou nějaké méně zkušené kamarády. Shodou okolností byla „volná“ moje sestra, jejíž úspěšný loňský tým se nesešel. Oslovil jsem ještě spolužačku z vysoké školy, Zuzku, kterou jsem ani nemusel moc přesvědčovat. Byla zvědavá na akci, o nichž často nadšeně vyprávím. Je totiž z Ostravy, a tak i když se s různými šiframi setkala v oddíle, na táborech ap., o hrách jako je Tmou či Bedna zatím jen slyšela. Markéta se Zuzkou se také v den hry poprvé setkaly, ale myslím, že jsme to zvládli výborně.

Sešli jsme se na Čáře a vylezli na Špilberk pod správné hradby. Koupili jsme nové mapy a dostali startovní obálku. Opentlili jsme se oranžově (což mnohé známé překvapovalo) a očekávali jsme, co po nás orgové vystřelí. Nejsme moc draví a vítr nám situaci neulehčil. Naštěstí jsme nemuseli ze startu rovnou domů jen proto, že jsme se nepoprali o jediný padající papírek.

U děl jsme vyzvedli první zadání a mírně jsme se střetli se speciálním pravidlem Dnem – zákazem používání mobilů. Roztrhl jsem papíry zadání od sebe, aniž bych moc myslel na zaznamenání jejich pořadí. Pak jsem holky poslal k de Souchesovi, že oběhnu altánek a setkáme se na druhé straně hradu. Hned jak jsem na druhou stranu hradu doběhl, mi bylo jasné, že to nebyla zrovna dokonalá domluva a že bude nahánění se po hradě bez mobilů možná i napínavé. Opsal jsem ještě jeden pomník, aniž bych věděl, co je z něj potřeba a vydal jsem se na nádvoří hledat holky. Naštěstí jsem Zuzku uviděl v podstatě hned a mohli jsme dát sesbíraná data dohromady. Od začátku se mi nechtělo hledat všechno a zuřivě jsem domýšlel tajenku. První dvě cifry letopočtu, to bude 19, tedy S a podobně. První nástřel zněl „na stuhance stuhanka“. Nedocvaklo nám to hned, ale než jsme stihli se Zuzkou rozvinout příliš divoké teorie v okolí glorietu, Markéta něco ověřila a já jsem v odhadu nahradil písmeno H za D a mohli jsme vyrazit.

Dolů z kopce nás předbíhal Michal se svými společníky, které mocně poháněl. Jenže v parčíku u magistrátu pak zatvrdli a setkali jsme se znovu až v cíli. Šli jsme také zároveň s IQtIQ holkami a na turniket na druhém stanovišti jsme lepili čtvrtou nálepku. Narozdíl od většiny ostatních jsme si s kartami poradili rychle. Jen jsme mírně poodešli a prakticky okamžitě padlo, že 13 a 13 je 26, což se hodí. Byla to jasná stopa, ale musím říci, že jsem byl rozmrzelý, když nejpřirozenější řazení piků a křížů podle velikosti nevyšlo. Po chvíli váhání jsme zkusili řazení 1, 1, 2, 2, … Motivací byla také křížová pětka, která byla v šifře několikrát, a tak volala po nějakém frekventovaném písmenu. Tajenková slova „DVĚ, DVĚ“ Markéta odhadla ještě před vyzkoušením. Podle pěkného popisu místa jsme u Petrova našli Janku a třetí stanoviště.

Než jsme zašli za roh, všiml jsem si alfanumerických znaků, které se mi zdály vhodné pro překrytí obrazců. Po přepočítání čtverců v jednotlivých tvarech se nám rozsvítilo ještě víc. Skládali jsme krychličky. Napřed jsem holky poháněl ve vystřihování, měli jsme totiž dvoje nůžky, pak zase na oplátku ony mě, ať rychleji skládám. Zuzka přes dvojice zavináčů a křížků kostky propojila a já jsem četl „konec vodní“. „Odcházíme, Vodní je ulice blízko“... tak snadno se člověk unáhlí. Na zbývajících bocích kvádru nám totiž vyšly nesmysly. Teprve v prázdném parčíku na Vodní jsme to prověřili důkladněji. Objevila se slova „bašty a schod“. Naštěstí jsme si nezašli moc, ale stejně mi to holky občas připomněly.

Po vodním proudu na schodišti v Denisových sadech k nám přitekla šifra, ale organizátorka nám ji nechtěla nechat, že jí jen uplavala a máme si ji opsat. Obkreslili jsme si obrazce, pochopitelně jen schematicky, a tak jsme se připravili o vtipnou nápovědu. Vzhled obrazců vypadal na Polský kříž, tak jsme nějakou dobu hledali vhodnou mutaci této tradiční šifry. Seděli jsme na zídce na Baštách a nevypadalo to dobře. Metoda řešení na první pohled selhala a nezbývalo než čekat na nápad. Naštěstí přišel. S mírným zaklením jsem vytáhl mobil a po chviličce jsme pokračovali na šalinu. Na jedničku jsme u nádraží docela čekali, ale žádný další tým se nepřidal.

Když jsme přijeli k Semilassu, od stanoviště právě odcházeli experti z Chlýftýmu. U pódia za kulturním domem na nás čekal Tom Hanžl, se kterým jsme se rádi pozdravili. Připravený úkol nás moc nezdržel, neboť jsme měli kliku. A to na úvodní tip barev, odvození ve třetím a čtvrtém kroku už bylo logické a výsledkem byl pěkný skororekord. (Že to někdo uhodne napoprvé, to se holt těžko překonává.) Sedmdesátka do Jehnic nám jela za chvíli, tak jsme se těšili na napínavou pozorovací jízdu.

S návodnými značkami směrů se nám vyhlížení z oken velmi dařilo. Taky jsme jeli autobusem sami a nemuseli jsme se nijak omezovat. Chybělo nám jen pár písmen a ta nebyl problém domyslet. Od zastávky jsme vyrazili po značce k lomu. Měl jsem radost, že jsme se brzy dostali do terénu a počasí se zrovna přívětivě usmívalo. Výpočetní hříčka s azimutem a vzdáleností rychle podlehla soustředěnému útoku. Šest rukou v cukuletu ovládlo kalkulačku, mapu i buzolu. Píchli jsme prst do mapy – tam jdeme a šli jsme. Zuzka po cestě chválila, že to máme kolem Brna celkem pěkné. (Asi budeme muset někdy zajet na šifrovačku do Ostravy, abychom to taky mohli pochválit.)

Když jsme došli k postupnému cíli a zjistili jsme, že je tam u rybníka velká koncentrace orgů, povzdechl jsem si: „Aha, tak teď plavky.“ Nebylo to tak žhavé. Pouze jsem se mírně obnažil (abych si případně nezmáchal oblečení) a vydal jsem se na strastiplné pádlování po rybníku. Holky jsem nechal se zadáním na břehu, protože jsem to napřed pochopil tak, že budou v klídku řešit a občas jim něco poradím. Jenže bylo napřed potřeba mít všechny informace z bójek na vodě. V lodi jsem zelenáč a tak se holky asi musely dobře bavit. Výhodou průběžného vedení byla možnost pokřikovat zjištěné informace bez ohledu na nějaké tajnosti. Než jsem se po projížďce opláchl a oblékl, Zuzka dořešila logickou úlohu a hned jsme mohli jít dál. Čekal nás nejdelší pěší přesun hry, ale počasí bylo stále příznivé, tak jsme si s chutí vykračovali. V průběhu přesunu nám volal kamarád Vítek a povzbuzoval nás.

Po cestě jsme průběžně filozofovali o vhodných zkratkách, nechtělo se mi jít oklikou po značkách. Nakonec jsme zvolili dost výhodnou cestu a po náročném výstupu přímo přes vrstevnice jsme se ocitli pod vrcholkem Baby. Objevilo se několik rozcestí, kde bylo mnoho cest na výběr a žádné vodítko. Až po chvíli nejistoty jsem poznal místo v lese a hlavně zelenou značku, na niž jsme směřovali. Tuto cestu přes Babu jsme již dobře znali z několika předchozích výletů i v zimě na lyžích. Vyzvedli jsme šifru a všimli jsme si, že na tento velký kopec hodní orgové hráče kategorie Mladší nehnali.

Markéta začala recitovat předloženou báseň a v podstatě hned jsme poznali, co jednotlivé verše popisují. Byla to písmena. První z nich byla jasná a zbytek pomohla zrychlit znalost okolí. Rybníček a rozcestník se jménem Babí doly jsme mockrát navštívili, takže po chvíli nebylo co řešit, kromě přesunu. Jasná cesta vedla zpět po zelené značce. Říkali jsme si, že je dobře, že jsme šli nahoru jinudy a nevracíme se tak stejně. Značný sklon kopce podnítil mě a Markétu k běhu, Zuzka chtěla šetřit kolena, tak šla normálně. Dole u silnice jsem řekl Markétě, ať na Zuzku počká, že poběžím kousek napřed. Takže jsem vyzvedl šifru a šel holkám pomalu naproti. Návodný obrázek na zadání a princip, který jako by z oka vypadl jedné šifře z loňské Bedny. Suma sumárum, šifra vyřešena dřív, než holky dorazily. Taky opět pomohlo, že kopec Horka je starý známý, například z Krtčí nory 1. Tak jsme se vydali po značce nad Ořešín a holky si šifru cestou také vyřešily. Přemýšleli jsme, kam to může pokračovat. Vzhledem k pokročilému číslu šifry už chybělo jediné další stanoviště, a tak se nám zdála vhodná konečná v Ořešíně, nebo starý známý Midloch (KN1, resp. Tmou 8) a konec v Útěchově.

Nakonec to byla varianta B, ale od cíle nás dělily ještě dva problémy. Šifra v přírodním arboretu se ukázala jako mírně záludná a k jejímu vyřešení napomohla náhoda. Poznávat a přiřezovat stromy, když byly k dispozici názvy, obrázky a naučné cedule, to byla hračka. Ale co s tím? Mysleli jsme na vynechaná druhová jména a podobné vědomostní principy. Stále nás dráždily zvláštní kroužky u obrázků. Napadlo mě přiložit papír na ceduli název na název a něco číst. Nefungovalo to, ale Markétu mé snažení osvítilo. Všimla si, že papír se zadáním má stejný rozměr jako cedule. Pak už to šlo ráz na ráz. K jedné ceduli jsme nemohli, protože u ní kempoval jeden z mladších týmů. Ale to moc nevadilo, tajenku „pammidloch“ jsme měli za téměř jistou již z písmen „mm“. Také „ch“ na konci bylo potvrzeno a ukázalo se, že Zuzka už před chvílí uhodla, co že na tom konci bude.

Ohodnotili jsme ještě šifru jako problematickou ve chvíli, kdy se u ní sejde moc týmů, a pospíchali jsme vstříc Midlochovi a cíli. Že se bude končit ve sportovním areálu v Útěchově stejně jako při Krtčí noře 3, nám snad orgové ani na poslední zadání psát nemuseli. Nadále bez jediného pohledu do mapy jsme pokračovali a za chůze jsme se snažili dořešit heslo. Tentokrát jsme si ani nápovědy pod logem nevšimli. Použitá písmena a struktura slov nás jasně navedla na posuny v abecedě. Napsal jsem si první slovo na kus papíru a rozjel jsem abecedu nahoru a dolů. Tři tam i zpět nestačilo, ale čtvrtý krok už ano. Našel jsem slovo „nechval“ a pak už nebylo těžké konec uhodnout. Zvláště, když Markéta hned říkala, že někde bude slovo Dnem, a Zuzka potvrzovala, že na druhý řádek to sedí. Než jsme došli ke hřišti, měli jsme tedy heslo, nakonec i s odhalením principu posunutí.

Heslo jsme hrdě nahlásili a po delší době jsme se v klidu posadili. Akorát bylo hodně brzo a před námi bylo dlouhé čekání. Ale mohli jsme si povídat s organizátory a kolegy s Chlýftýmu, takže to nakonec uteklo celkem dobře a před šestou hodinou jsme odjížděli autobusem domů v krásných zelených tričkách.

Závěrem chci říci, že výlet se povedl, z čehož jsem měl nezměrnou radost. To, že jsme svou kategorii vyhráli, to beru jako třešničku na dortu a rozhodně ne jako cíl našeho snažení. Chci také moc poděkovat holkám za milou společnost a spolupráci a zdůraznil bych, že určitě nebyly do počtu, jak si možná myslí.