|
|
||||||||||||||||||
|
Osud 3 (28. – 29. 4. 2006, Zlín a okolí)Proudoví krtci: Sven, Lenka, Honza, Vítek, Michalvýsledek: prošli jsme jedenáct a půl stanoviště ze šestnácti Mokrý OSUD 3 úvodem Nad letošním Osudem celou dobu nebe hořce plakalo, což výrazně ztížilo výborně připravenou hru. Terén v okolí Zlína je nádherný, ale jak si to má člověk užít, když mu bez ustání prší na hlavu. O nějakém luštění vůbec nemluvím. Proudovým krtkům se hodně dařilo na loňském Osudu v čtyřčlenné „akční“ sestavě — Sven, Michal, Honza a Vítek. Proběhli jsme ve vysokém tempu až na dvanácté stanoviště, kde jsme zatuhli kvůli špatné práci s mapou. Pro letošek se k nám přidala ještě Lenka, která loni zachraňovala na onom osudném stanovišti Iontový stabilizátor v podobných nesnázích a dá se tedy říci, že nám velmi chyběla. Těšili jsme se na fyzicky náročnou hru, v tom nás orgové nezklamali, jen to počasí to trochu přehnalo. příjezd a start Kluci se vydali z Brna spolu s pětadvacetihlavou skupinou spřátelených týmů. Přípoje v Přerově i v Otrokovicích naštěstí počkaly, a tak jsme se všichni dostali včas na start. Prostředí na louce u Želechovic bylo zajímavé. Princip prvního úkolu uhodl už kdosi ve vlaku. Nad loukou se objevilo letadlo a během několika přeletů se z nebe sypaly papírky s první šifrou. Déšť v tu chvíli ještě váhal. Zato týmy neváhaly a bojovaly o první zadání. Michal osvědčit rychlé nohy, výskok i dobrý postřeh, takže jsme brzy obdivovali různě zkroucené postavičky kódující text první zprávy. Šlo o prostou substituci abecedy, písmena napovězená organizátory ani „obchodování“ s jinými týmy jsme nevyužili. Michal uhodl oslovení „drazí hráči“ a pak už jsme se jen předháněli v doplňování písmen a hádání textu. Velmi rychle jsme opustili dav na louce. fotka — dav vystopil z vlaku fotka — po cestě na startovní louku fotka — orgové připravili občerstvení fotka — čekání na start fotka — už začalo pršet první část — šifry 2 až 5 Vyběhli jsme přes kopec do blízké vesnice, překonali jsme potok i ohradník a jako první jsme si u kříže vyzvedli druhou šifru. Bludiště s časovanými dveřmi se výborně trefilo do naší nátury, sladěná práce matematiků a informatiků rychle slavila úspěch. Vepisovali jsme do každého políčka čas, kdy jsme se tam nejrychleji schopni dostat, postupovali jsme od středu k okraji. Krátce jsme zaváhali, když jsme se do prvních dveří dostali až v čase 14, ale než jsme začali hledat chybu, vyzkoušeli jsme raději, jestli to není správná cesta. Byla. Jen nás deptal směr, stále jsme se vzdalovali od Lenky, která měla již brzy dorazit do Zlína. Nemohla oželet cvičení, tak přišla o začátek hry. Navigovali jsme ji směrem na jihovýchod a doufali jsme, že se trasa vhodně stočí, abychom jí aspoň trochu šli naproti. Užívali jsme si po cestě na trojku posledních zbytků dne a dobrého počasí. Fotili jsme mloka skvrnitého a obdivovali jsme krásné okolí Zlína. Šifra na vyhlídce nad Provodovem vzdorovala pouze pár desítek vteřin. Kluci poznali několik filmů a já jsem přispěl rychlým uhodnutím slova Provodov. Směr opět špatný — chudák Lenka. Po cestě s kopce jsme se na koupaliště ptali postupně dvou babiček. Ta druhá byla obzvlášť akční: „Valte tady kolem ohradníků, pak skočte přes potok a po cestě kolem JZD…“ Možná ji navnadil Michal otázkou: „Jak nejrychleji se dostaneme ke koupališti?“ Udělali jsme, jak poradila, zatím bylo dost sil a zrovna nepršelo. fotka — mlok fotka — dolů do Provodova Deštníky jsme vytahovali ve vesnici, abychom ukryli šifru s příslovími. U ní jsme se zdrželi možná zbytečně dlouho. Rozpoznat jednotlivá přísloví nebyl problém. Málo jsme se však zamýšleli nad druhou stranou papíru. Přemýšleli jsme, jak z přísloví vydobýt jedno číslo. Po několika marných teoriích jsme naštěstí od sporů o přesné znění přísloví přešli k přepočítání čísel na mapě. Bylo jich sedmnáct a tak, oproti naší původní teorii, naopak jedno přebývalo. Potom už jsme počítali důkladně a při formulaci přísloví naštěstí přesní. Během našeho luštění na křižovatce procházely kolem další týmy. Když jsme se už balili, blížil se Iontový stabilizátor se slovy: No, vás jsme mysleli, že už neuvidíme.“ Tak jsme se okamžitě s voláním: „Jé, Godar!“ rozběhli pryč. U kapličky na začátku křížové cesty jsme shodili batohy a vyslali jsme Michala nahoru pro šifru. Něco jsme pojedli a trochu jsme se obávali, zda to půjde najít bez baterky, protože právě padla tma. Michal nám za chvíli volal, že je to zvukové zadání a že musíme za ním. Tak jsme museli také křížovou cestu absolvovat. Nahoře už pak nečekalo žádné velké luštění. Michal ledacos pochytil sám, vlastně to podstatné — tedy slova „vzdálenost a azimut“ — měl už před naším příchodem. Kluci také celkem snadno extrahovali čísla z hudebních ukázek. Dalším krokem byla synchronizace a pak ještě trocha měření v mapě. Během luštění se kromě Toma Hanžla a jednoho dalšího týmu objevila k naší veliké radosti také Lenka. Konečně jsme byli kompletní a s určitým mrazením jsme se chystali na hledání dalšího cíle na protějším kopci. Upřímně nevím, kudy jsme vlastně šli. Cesty v mapě a cesty ve skutečnosti — to už je ohrané, to znáte… Šli jsme cestou necestou (raději se vyplatí se jít lesem než po cestě plné skácených borovic) podle hesla „hlavně nahoru“, stanoviště nás asi nějak přitahovalo, protože jsme u něj najednou byli, ani jsme to snad ještě nečekali. Deska Tak jsme konečně přišli na to, na co bude ostrá jehla. A zašívání Michalových natržených kalhot to nebylo. S gramodeskou jsme si věděli rady. V kvartě na gymnáziu nám experiment s gramodeskou, obyčejným špendlíkem a papírovým kornoutem předváděl učitel (Vašek Piskač) ve fyzice při probírání akustiky. Takže jsme věděli, jak na to. Ovšem sestavení funkčního zařízení bylo v „polních“ podmínkách ještě oříškem. Škoda, že nemáme fotku. Deska se otáčela na špicovaném klacku zabodnutém do země, byla podepřená kotoučem od izolepy kvůli rovnováze, Michal otáčel pomocí klacíku přichyceného k desce, kornout s jehlou jsme podepřeli „hrazdou“ z nůžek a dvou fixů, prostě veledílo… Po více než hodině snažení, vylepšování a hledání optimálních otáček jsme uslyšeli konečně něco, co bylo docela srozumitelné a hlavně co mělo nějakou oporu v mapě. Po krátkém jásání jsme sbalili věci a vyrazili dál. V okolí skalky bylo už rozloženo několik týmů (pozdravili jsme Alberta Stallone), velmi se nám líbil jiný, celý schovaný pod igelitem, vtipkovali jsme, že asi „saunují“. (Ještě před půl hodinou by nás vtipkovat nenapadlo, jistě znáte tu hurá—náladu po vyřešení...) Deska nás dost překvapila (přestože jsme princip znali) a výrazně potěšila. Obdivujeme šikovné, kteří slyšeli řešení za dvacet minut i vytrvalé, kteří otáčeli deskou hodiny a hodiny. střed hry a klobásové stanoviště Tentokrát jsme šli podle hesla „hlavně dolů“. Bavili jsme se představou, co bude až dojdeme nad nějaký lom… Dobře to dopadlo, jen jsme na loukách v údolí promočili boty. Ono se tomu stejně dalo jen těžko bránit, boj počasí proti hráčům už byl v plném proudu, ale právě mokro v botách a s tím související zima, to byly podle mě hlavní příčiny dalších problémů s řešením šifer. Jak má člověk myslet, když je mu zima a nedá se s tím prakticky nic dělat? Šifra z hráze rybníka naštěstí ještě nebyla z těch problematických. Když jsme ji našli, schovali jsme se do sucha na verandu blízké hospody (asi jako většina dalších týmů) a dost rychle jsme zpracovali předložený tiket. Sesypali jsme značky do tří krajních polí a objevil se text. Že nás čeká hledání další kóty, už nás ani nepřekvapilo. Během výstupu a hledání jsme krátce předstihli nějaký jiný tým, ale v podstatě trapná (a profláknutá z Matrixu) šifra z obálky nás pak zastavila na dvě hodiny. Obálku jsme podle pokynu otevřeli a dvě mřížky černých a bílých pixelů nás navedly k jejich překrývání. Předpokládali jsme, že po určitém vhodném přiložení na sebe se objeví text řešení. Choulili jsme se v křoví pod deštníky, drkotali jsme zuby a pořád dokola jsme posunovali se stále mokřejšími polovinami zadání. Po asi hodině jsme se rozhodli pro přesun na přívětivější místo. Vítek pořád chtěl nějaké návodné znamení, jak přes sebe mřížky přeložit. Prohlédli jsme si před odchodem ještě jednou fólii se šiframi a zjistili jsme, že v ostatních obálkách je ještě obdélník papíru. Proč v té naší nebyl? Stejně nevíme, k čemu se využil, i u správného řešení (podle orgů byl prý na zmatení (vzpomínám-li si správně na výklad v cíli) — tohle moc neuznáváme). V lese opodál méně foukalo, ale ani další „šoupání“ ani opalování svíčkou k ničemu nevedlo. Pak se Sven (který jediný Matrix nehrál) konečně odhodlal k „zírání“ do trojrozměrného obrázku a po určitém trápení jsme měli další cíl cesty. No, nevím. Proč to bylo v obálce? Proč to bylo dvakrát to stejné? Na co tam byl ten papír? Proč byl už na druhé hře použit princip úkolu, kde podle mě nemají všichni stejnou šanci? (U nás v týmu byl na obou hrách jediný člověk (v Praze Víťa) schopný ty trojrozměrné obrázky „vyšilhat“.) Inu, šli jsme dál. Po cestě jsme potkali tým Albert Stalone, Ivoš Cicvárek se nám trochu smál, oni to měli za čtyři minuty. Ach jo. Taky jsme potkali Prahory, Tom s Martinou zase hledali nějaké rozumné místo k luštění a onu osmičku ještě vyřešenou neměli. Když jsme doběhli na deváté stanoviště (Stalloni volali, že se stejně zase potkáme) na další vyhlídku, čekalo nás zde dost příjemné překvapení. Orgové nabízející pití a teplou klobásu, to je v chladné a deštivé noci jednoduše pohádka. Šifra byla z našeho pohledu opět problematická. Podobné a přece různé, divné tvary rozložené na dvou kružnicích a navíc pochybné kolečko uprostřed. Motali jsme se zase velmi dlouho v nejrůznějších teoriích od morseovky po grafiku a zase zpět. Jenže kde nic tu nic, zase zima a déšť a značná demoralizace. Při hledání nějakého přívětivějšího místa jsme v mapě objevili hřbitov, jehož cestičky se shodovaly s jedním z tvarů na zadání. Zázrak, nic jiného. Vydali jsme se na cestu a postupně jsme se ubezpečovali, že to tam určitě bude. Ukazovalo na to několik dalších indicií, vymysleli jsme i teorie, proč to ze zadání plyne, ta správná to nebyla, ale to nás v tu chvíli netrápilo. Nápad na "topologickou" šifru byl velmi pěkný a pokud vím i originální. Jenže zpracování nám nesedlo — v zadání nakreslené kolečko se použije až ve druhém kroku — podle mě velká chyba navozující spoustu zcestných myšlenek už v prvním kroku řešení (soustředné kružnice, co leží na kružnicích, opsané kružnice — uznávám, že to nebyla úplně kružnice, ale věnovali jsme tomu spoustu času a sil). Kolečko je obrázek stejně jako ty klikyháky, takže pokud člověka nenapadne skoro správný postup, nevidím důvod pro úplné ignorování kolečka v prvním kroku, což je autorské řešení. O neúspěšnosti šifry svědčí i fakt, že VŠECHNY týmy, jejichž postup řešení známe, našly stejně jako my klikyhák v mapě v okamžiku, kdy chtěly odejít do suššího prostředí v civilizaci (oprava: po přečtení reportáže od Albert Stallone: "VŠECHNY AŽ NA JEDEN"). Ještě jednou zdůrazňuji, že nápad (včetně těch vrstevnic) to byl opravdu pěkný. stále prší a končíme na dominu Když jsme obcházeli budovu krematoria, abychom se na její jedné straně ukryli před deštěm, vzpomněl jsem si na olomouckou hru Pewnost, kde jsme na hřbitově definitivně skončili. Tady to nějakou dobu vypadalo podobně. Byli jsme dost unavení a ploužili jsme se po cestičkách hřbitova, jenže jsme nějak nevěděli, co vlastně hledáme. Nevím přesně, v kterém místě přišlo mé náhlé osvícení, ale možná jsme tam měli zapálit svíčku. Vrátil jsme se ke krematoriu a v mapě jsem si potvrdil novou teorii, která k tvaru cest ještě přidala to kolečko se šipkami a bylo jasno. Udělali jsme chybu, že po snaze o zpětné řešení po cestě na hřbitov jsme se po vymyšlení vyškrtání "nějak podobných" dvojic nesnažili přijít na význam kolečka. Matoucí prázdné papírky v obálkách nejsou dobrý precedens. Poslali jsme Michala pro šifru a sbírali jsme síly. Lenka usínala klidně přímo na štěrku, Sven byl kdesi ztracen ve hřbitově, prostě jsme už byli ve značném stupni rozkladu. Trochu naděje přinesla šifra se zlevněnými myšmi. Pár výpočtů na kalkulačce a pohled do mapy a již jsme se dělili na dvě skupinky a vyráželi jsme za novými cíli. Už to nebyla ta jiskra ze začátku hry, bolely nohy, v botách to čvachtalo a počasí ne a ne se umoudřit. S Vítkem jsme vyzvedli polovinu šifry z Tlusté hory. Blesková spolupráce s přítelem na telefonu přinesla i řešení, jen jsme chudáka Palpyho probudili, ono už bylo světlo, a tak nás ani nenapadlo, že ještě může být docela brzo. (Palpy normálně nevstává v sedm ráno, takže z poněkud rozespalé a rozmrzelé nálady ho probral až potěšující fakt, že zatímco on spal, na nás bez přestání pršelo.) Po cestě nahoru i po cestě dolů jsme potkali tři členy Albert Stalonů, deptalo nás, že jdou vždy proti nám. Žeby se trasaani tentokrát nestočila do města? U hokejového stadionu jsme se setkali se zbytkem týmu. Ti přinesli druhou jedenáctku, ale neměli dobré zprávy. Pokusy s nabízející se morseovkou nebyly úspěšné a (asi) první příchozí Gang team, který potkali, se přiznal ke čtyřhodinovému luštění… To nepovzbudí. Sven s Vítkem se vydali pro polovinu dvanáctky, ale tentokrát to řešit zvlášť opravdu nešlo a museli jsme se věnovat zpropadenému dominu. Postupem času jsme se přesunuli do čekárny autobusového nádraží, nebylo tam tak zima, ale zase to lákalo k odjezdu. Se šifrou jsme nepohnuli. Struktura nás naváděla na morseovku, tři řádky symbolů x tři řádky celkově (grafika), nebo tři sady domina (prázdné, s jednou čárkou, se dvěmi čárkami), ale v tom to nebylo. Domino nabízí spoustu možností na seskládávání, z nichž některé věci tam platily náhodou, protože se u domina často vyskytují — všimli jsme si, že tři řádky lze dominově spojit — po takovém přirozeném spojení je najednou jiné pořadí písmenek a kostel už vám nevyjde. Jednotlivé kostky jsme se samozřejmě také snažili převádět na čísla, takže moc nechápu, jakože jsme na ten nejpřirozenější způsob nekápli. Každopádně už jsme byli strašně zničení. A mně osobně ještě připadá, že jsem mezi ťupkami a čárkami viděl moc velký rozdíl, že to jako nemůže mít analogický význam. Mnohem víc se mi líbila třeba teorie, že počet čárek to rozděluje na tři slova. Bylo toho hodně, co jsme zkusili i nezkusili, tak to chodí. Vzpomeňte na větu "pozor na trojské koně" z manuálu Tmou. Mám pocit, že se šifra nepovedla — příliš mnoho nevyužitých a matoucích faktů a nezajímavé řešení — negativní postoj k této šifře podporuje fakt, že čtyři týmy z čela závodu — Gang team, Albert Stallone, Prahory a my (možná tam byl ještě někdo další ale o těch nevíme) — nad šifrou strávily tři až čtyři hodiny. Nedařilo se nám ani po přesunu do čekárny autobusového nádraží. Toto suché místo se naopak ukázalo šťastným pro Stallony — odcházeli někdy před jedenáctou (?) a my jsme slyšeli "já se poseru, já se poseru". Ani to by nám nepomohlo, o půl dvanácté jsme to definitivně vzdali, HOnza s Michalem odjeli do Brna a ostatní se ještě zašli podívat do příjemného cíle (hlavně že tam nepršelo), vyslechnout řešení a pojíst koláčky. fotka — zmoklí fotka — macerovaný prst a *#*@*%*! domino fotka — cíl v horním patře jednadvacítky naše hodnocení Třetí Osud byl ve znamení neustálého deště, jinak by někdo určitě došel až do cíle. Přes proklínání počasí všichni z týmu zjišťujeme, že jen tak jsme se mohli přesvědčit, kolik toho vydržíme a jestli se dokážeme vzájemně podpořit. Takže z hlediska silných zážitků byl letošní Osud vynikající. Šifry nás moc nenadchly (lehké nevadí — takový Osud je, s tím se musí počítat — ale nepotěšilo nás pár zbytečných ztížení. Jiný úhel pohledu: Osud nemá záchrany, což už se moc her neodvažuje, takže se dá říct, že obtížnost BYLA vyvážená). Zato gramec a hlavně VÝBORNÁ organizace vůbec nás moc potěšili, organizátoři hře dali opravdu hodně a skoro všechno klapalo tak jak mělo, což (po zážitcích z jiných letošních her) velmi vítáme. sepsal HOnza, doplnil Vítek
« Zpět na zážitky |
