Svíčky 4 (25. – 26. 8. 2007, Jičín a okolí)

Bezvíček

Svíčky vlastně začaly už třináctého června kvalifikací Bezvíček. Přestože jsme se snažili šifry řešit, zadařilo se jen pětkrát, celkem za vstupenku a dva cenné body. Šifry nás dost zklamaly, měli jsme problém najít alespoň jednu, která by se nám opravdu líbila, snad Pastorální (když jsme za ni dostali vstupenku). Příjemné nám byly ještě Divné místo (přeskakování řádků), Harcov (analýza čísel), Vánoce (obvyklá číselná označení). Extrémně pracné a nudné úkoly neuznávám (Davidova hvězda, Perioda), kvůli cestovatelským (Most, U Jedové chýše, částečně Hodný trpaslík, částečně Zde jsem) nechci nikam jezdit – dost nás naštvalo, kolik času jsme zbytečně věnovali Jedové chýši (hledání informací o těch osobnostech). Hodinářské tajemství je vzhledem k jediné možné odpovědi ošidné. Nehorázně překombinovaný Otrávený a zbytečné složitosti v dalších šifrách nás po přečtení taky dost nakrkly. Občas ani neexistuje souslednost logických kroků vedoucích k řešení, je třeba náhodně zkoušet další a další nápady (názorným příkladem jsou České památky).

Výsledek kvalifikace – střední tým vyřešil tři úlohy – je z mého pohledu drtivě neuspokojivý. Hromadu neřešitelných „šifer“ dokáže vymyslet každý, ale takové „rádoby – šifry“ patří do koše.

25. srpna jsme přijeli už do Jičínské fáze Bezvíčku, těšili jsme se, že dostaneme příležitost spravit si bodové konto. Opak se ukázal pravdou – dostáváme takové paskvily jako Fujtajbl, Love, Scénář k pornu (žádná logika v postupu řešení), zároveň jsme natolik zabednění, že z rozumných (Co sem nepatří, Inzerát, Muzeum, Vzorová šifra) nedokážeme dostat nic. Ještě mi přijde zajímavé vepisování operátorů v Učiteli národů, to je snad na celou samostatnou šifru. I v Jičínské fázi jde většinou o velmi těžké nápady, což je znovu škoda — všichni, se kterými jsem před startem Svíček mluvil, se cítili otráveně a demotivovaně. Pro zoufalce, co nemají nápady by bylo vhodné zařadit alespoň dvě úlohy, kde není těžké odhalit, co se má dělat, a pak to ještě chvíli trvá, aby dvanáct bodů na jednu záchranu měl opravdu každý.

Světová fáze Bezvíčku nám byla velmi nepříjemnou a mrzutou povinností. Jičínská nás za brzké vstávání odměnila rozladěním. Nejlepší týmy, které nápovědy nepotřebují, mají plný počet bodů, obyčejní hráči, kteří budou mít problém už se druhou šifrou, mají deset, což nestačí ani na jednu záchranu. S Ivošem Cicvárkem se shodujeme, že už na startu je jisté, že nemůžeme vyhrát, když nás záchranami budou předbíhat týmy, co získaly body v jiné hře (jiné jméno, jiné typy šifer, jiné podmínky luštění). Mezi dvěma stejně dobrými týmy v cíli nočního závodu Svíčky rozhodne, kdo měl o prázdninách víc času, lidí, šílených nápadů a benzínu. Takhle, prosím, už ne.

Svíčky

Na start jsme jeli vlakem společně s Chlýftýmem.

V prvních chvílích si začínáme zoufat, že nám Bezvíčkovská beznaděj pokračuje i ve Svíčkách. Asi za dvacet minut v rychlém sledu prolamujeme několik řad, odolala jenom ta první a nejlehčí. Bereme si čtyři správné a jeden špatný papír, naštěstí písničku „Řekni, kde ty kytky jsou“ všichni známe, vyčíst tajenku už nebyl problém. Odcházíme těsně za Chlýftýmem a doháníme je, abychom se zeptali, jak se řešila první řada, a na oplátku prozrazujeme jim tu druhou.

Devět jmen, devět obrázků — snažíme se je přiřadit k sobě. Kokršpaněla hlásí holky hned, bohužel máme zatemněno a neaplikujeme tento hezký princip i dále, ztuha poznáváme národnosti ze jmen, ale máme jich několik špatně (Sfinga = Egypt). Michal běží pro nápovědu. Vlajka Španělska je nám k ničemu. Zlobíme se a ještě chvíli tápeme, až konečně pochopíme, že Sfinga obsahuje podslovo Fin i další obrázky. Moc hezká a hravá šifra.

Hezky zabalená šifra o dvou známých principech nás po rozpačitém řešení dvojky potěšila. K nádraží kamsi do háje nejdeme, obětovat člověka za tři body je nesmysl — šifrové hry mají být o společném zážitku týmu a ne o individuálním řešení a běhání. Tři body za takovou námahu a ztrátu času je výsměch. Další podobné výzvy ignorujeme.

Vybalujeme kousek za rozhlednou, mezitím se Michal vrací se zadáním a hlásí, že už ví. Ptám se, jestli to teda dáme „na stojáka“ a společně označujeme písmena, která mají pořadí stejné jako je číslo vedle nich. Zároveň navádíme Honzu, který ráno vyjel z tábora na jihu Moravy a stíhá nás až teprve teď. Kolem prochází Fimani a chvástají se „Fiman, Fiman, dávno šel jinam“. Vychází „RAJIH“, což interpretujeme jako „ráj jih“ kvůli precedentu ze druhé šifry, kde také nevyjde tajenka přesně (není pravda, tehdy jsme to nevěděli) — Honza dostává za úkol omrknout ranč Paradise jižně od nás. Výsledku moc nevěříme, systém zesložiťujeme, aby konečně něco vyšlo, ale stále komplikovanější způsoby vyškrtávání čísel podle jejich pořadí a čísla nevychází.

Zhruba po hodině se rozhodujeme zkusit něco jiného a horšího, třeba přeskakování. Ještě se přesunujeme blíž Honzovi. Vyrábíme čtyřicet papírků — nemáme jasno v systému a takto to bude nejnázornější. Přichází Honza a tváří se, jakože u ranče nic nebylo a že nám nesmí nic říct — že by na tom, že všichni odcházejí směrem, odkud právě přišel, něco bylo? :-) Zkoušíme několik možností přeskakování oběma směry, vytlačování shora do spodku a naopak, až po delším znásilňování přichází správné řešení. Šifra se nám nelíbila, zkoušeli jsme hodně možností, některé, přiznávám, jenom pomohly pochopit, co děláme špatně, ale jsem přesvědčen, že jsme zkoušeli i hezčí než bylo řešení. Kdo to dal hned, nevidí problém, asi máme jiné myšlení.

Teprve po hře jsem se od Martiny Hanžlové dověděl, že přeskakování probíhá podle systému řazení skákání lyžařů. Tohle vůbec neznáme. Takže opakuji: kdo zná, nemá s tím problém, nás to bez této znalosti nebavilo. Trochu se vymluvím na to, že Sirky byly zveřejněny dost pozdě a my jsme mezi jinými povinnostmi našli jen málo času je číst. (doplněno 28. 8., 19:40)

V Kyjích to vypadá na větší zásek, hodně týmů se válí podél silnice, my zalézáme trochu bokem do soukromí, Honza s Vítkem běží pro cédéčko. Posloucháme rozhovor a mračíme se, proč s sebou táhneme diskmen a reprobedýnky, když nám nic neřekli. Nevíme si rady s účtenkou, obracíme se na Sirky, aplikujeme evidentní nápovědu o klamání výrobců, na účtence je plno chyb, předražená termoska (prý tolik opravdu stojí, je to asi jako kdybych řekl „auto stojí patnáct miliónů“, luxusní možná ano, ale tohle je rozhodně zavádějící), daň je vypočítána totálně chybně, hledáme další chyby a ztrácíme čas. Zhruba po hodině jdou Michal a Vítek pro nápovědu.

Nápověda nás strašně naštvala. Už po cestě se ptáme protiběžců, jestli to stojí za to, většinou říkají, že ne. Lezeme do svahu a ze svahu a oni nám ukážou TOHLE? Ostatní v Kyjích mezitím přepisují rozhovor, finty si nevšímají. Celou cestu zpátky střídavě běžíme a střídavě brbláme. Nápověda je pro zoufalé, kteří si neví rady, musí tedy být napovídací a navíc musí zajistit, aby zoufalci měli co dělat a ne aby si znovu zoufali dál. Po příchodu hledáme rozdílné a společné vlastnosti výrobků, stále brbláme a připomínáme si slovo „víčko“, až nám to dochází: „Ne, ne, to snad nemyslí vážně!“ Divíme se, jak na tohle mohl někdo přijít, nechápeme, jak se použilo cédéčko, ale princip se nám moc líbí, je neuvěřitelně hravý (od názvu kvalifikace až po mrkací pannu), měli jsme to dva měsíce před očima, až nápověda nám zvedla víčka.

Přicházíme šestnáctí, ptáme se orga na ostatní, Prahory vedou obžerným způsobem, Fimani přichází až po nás (Fiman, Fiman, neměl chodit jinam, hehehe). Vrháme se na zadání, všechno přepisujeme na jiný papír, řadíme dle hodností a tvrdosti. Výsledek hledáme ve velkých písmenkách, nevšimli jsme si totiž seřazení barev. Opět začínáme být mírně nervózní, posíláme Honzu s Markétou pro nápovědu a moříme se se šifrou. Honza si na kopci pořezal ruku a Markéta oznamuje, že tam není nic než vojáci jedné barvy seřazení podle výšky a pod tím to samé v jiné barvě. Nadáváme, že tohle jsme přece věděli. Novotní se vrací (po té hnusné silnici už jdou potřetí) a my na křižovatce začínáme chápat, že nápověda vybírá seřazené prvky a ne neseřaditelné, jak jsme vybírali doposud. Oddělení barev Michala navede na správné řešení. Ještě chvíli čekáme na vyslané hrdiny a odcházíme k Pruskému pomníku.

Na šifře se nám líbilo, že, narozdíl od většiny ostatních, bylo dlouhou dobu co dělat pro všechny členy týmu. Nelíbí se nám provedení, které vyžaduje nabalastění odpadních informací, aby výsledek nebyl vidět hned.

Nějakou dobu máme problém místo vůbec najít, noční realita se papírové mapě příliš nepodobá, všechno je tam jakoby dvakrát (vedení, lesíky), dva stromy na kopečku a blikající baterky kolem přehlédnout nedokážeme, ujišťujeme se a vracíme se na správné místo.

Tabulka skýtala požitek v doplňování pro všechny. Znovu opakuji, že nevýhoda nápadových šifer je, že si zahraje pouze jeden člověk z týmu (a bohužel to často bývá ten samý).

Prodlužujeme čáry, posouváme o noty a je hotovo. Tohle viděli snad všichni.

Ihned přiřazujeme článek ze Sirek a skládáme hrací desky na sebe. Dvojice šachových fugurek vnímáme jako podezřelé. Třičtvrtě hodiny nám nedochází význam ohromných nápověd ze článku, čteme ho víckrát, ale nesoustředíme se. Michal a Vítek neochotně odchází pro nápovědu, umístěnou s bezmeznou drzostí kousek od předchozího stanoviště. Po dvaceti metrech se mě Michal ptá, proč jako nechává za sebe tahat Diviše. Najednou nám to dochází, uvědomujeme si všechny narážky, vracíme se ke skupině a řešíme kameny go jako slepecké písmo.

Jenže to ještě není nejtěžší část šifry. Nedává nám to smysl zprava, zleva, shora, zdola, až Honza plně uplatní všechny poznatky, čteme go pouze kolem šachových figur odděleně černé od bílých, což je hodně obtížný nápad, vyžaduje totiž naprostou důslednost v použití všech prvků zadání.

Šachy a go jsou podle nás jasně nejlepší šifra hry, dokonale zpracovaná včetně článku v Sirkách (v našem pojetí by ale byl článek umístěný přímo na papíru se zadáním, bez něj je to mnohem těžší, nepředpokládám však, že by někoho souvislost nenapadla) a nápovědy (ovšem nás by zase naštvala, protože víc bychom potřebovali vědět, jak zapojit šachy, přesto je dobrá nejen hravostí ale i tím, že týmy, které nepoznaly Brailovo písmo, budou mít po přečtení co dělat). Za naši chybu považuji neschopnost uvědomit si identitu fiktivního autora deníku dříve, nebo pochopit kameny go, jenž jsou trochu samonávodné.

Zadání naivně chápeme jako prosté oznámení, že máme hledat zobrazený objekt. Vzbuzená Michalova maminka googlí, že je to kdesi u Liberce v lipové aleji. Stejně výrazná alej je i nedaleko v Jičíně, tak se tam vydáváme, nejsme zcela přesvědčeni o správnosti a když nic nenacházíme, sedáme si na lavičku, že to bude, jak naznačují Sirky, rébus. Vtom se Michal chytá za hlavu – už ví.

Další hravá hříčka, nás bohužel moc nepobavila, stačil by úplně obyčejný sud. Prolomení bránilo i slovo „obří“ z nápisu, které se v řešení vůbec nepoužije, a to nám vadí. Naštěstí jsme před šestou ráno neměli tolik fantazie jako jiné týmy, které vymyslely několik jiných dobrých způsobů, kde hledat. Tři tečky za „od“ jsou vzhledem k trojpísmennosti slova „sud“ velmi lišácké.

Touto šifrou začal blok obyčejnějších šifer, problémy nám dělala jen únava a z ní plynoucí nesoustředění. Tohle jsme přečetli hned.

Na stanovišti potkáváme pár silných týmů, dva nejlepší už jsou touto dobou v cíli. Opět nic překvapivého. Máme pocit, že už jsme to několikrát viděli nebo sami vymysleli, jdeme na to od začátku správně, jenom nám to moc nemyslí, Honza a Zuzana jdou pro nápovědu, naštěstí prozrazuje hodně, dokreslíme to a jdeme dál.

Cestou potkávám auto s orgy, svěřuji se, že už víme, že tajné heslo souvisí s reklamací bagety, dívky totiž nad ránem bagetu rozpitvaly a analyzovaly složení i obal.

Rozbalujeme igelit kousek od Kukarači, po chvíli soustředění objevujeme slova „Ej“, „es“, „ex“, která nás navádí na anglické spelování písmenek („a“, „s“, „x“), dále objevujeme i zajímavé shluky „kej“, „ej“, „ejč“ („k“, „a“, „h“), což teda nemůže být náhoda :-), mezi vybranými písmenky nám prosvítá slovo „text“, ale to už šifru moc znásilňujeme. Spelling vzdáváme.

Kukarači dáváme číslo na orgy, volají si o nápovědu. Michal zkouší několik morseovek, mezi nimi i tu s délkou, načež si vzpomínám, že stejný princip vymyslel Honza už před třemi lety a tehdy jsme to zavrhli, že to už bylo, doteď si nemohu vzpomenout, kde, takže princip nedůsledně opouštíme a voláme podobně jako před námi Kukarača. Nápověda pomáhá ihned.

Hezký pricip, délky byly divné už od začátku, neměli jsme na něj sílu. Elegantní požadavek začínání stejným písmenem rozsekává slova, na což se zase těžko přichází. Nápověda „k stáru bývá hůř“ je podle mě bez znalosti řešení téměř nepřiřaditelná, však taky prozrazuje celou šifru. Ukažte mi, jak Pavlík válí po dvaceti hodinách hry včetně tří rychlých přesunů pro nápovědu.

Chvíli zkoušíme přepisovat římská čísla na arabská (po jednotlivých cifrách do grafické šifry, zůstávají totiž pouze jedničky, pětky a nuly), máme ale málo času, Michal běží pro nápovědu, ta opět pomáhá ihned, výsledek čteme téměř rovnou ze zadání a přesunujeme se na náměstí. Šifra byla lehká a opět taková nepřekvapivá, jen už jsme na ni neměli sílu.

Věž bylo příjemné místo k odpočinku, který se po chvíli změnil v nudu. Společně s Jeníčky a Unaveni sluncem čekáme na naše borce, jak si poradí s něčím neznámým. Dolů slézá cizí paní, která se od účastníků Svíček nadchla pro šifrové hry, a říká, že je tam nahoře mučí. Nudíme se dál, dokud Michal nezavolá, že mu může pomoci někdo další. Nenechám se zmást jako on, orgové jej přesvědčovali, že je důležité, že žena vařila jahody, a dalším podobným balastem (tohle fakt nechápu) a nezabalastěný rovnou ze zadání poznávám, oč se jedná.

Mírně úsměvně působili Jeníčci, kteří posouvali o kódové slovo počítačovým programem. Počítám-li hledání zásuvky a spouštění počítače, trvalo nám to stejně dlouho ručně – zatímco byl Michal nahoře, nachystali jsme si všechna posunutí písmen dopředu. Úsměvné je vlastně i naše počínání, stihnout hru nám to také nepomohlo.

Víme, že už nestíháme, takže krátce koukáme, jestli v liniích z písmen neuvidíme obrázky, chvíli dokonce vidíme Rumcajse, jak líbá Manku, pokaždé dva objekty, nic jednoslovného. Voláme si o nápovědu, která je naštěstí tak silná, že to ihned máme, nepřijde nám to nijak zajímavé, už nemáme pochopení a jdeme do cíle. Ze dvanácti bodů jsme uhráli čtyři.

Dozvídáme se, jak vypadala závěrečná úloha, prohodíme pár slov s jedním z orgů a urychleně se přesouváme na vlak. Jet do Brna s hlavní vlnou navracejících se hráčů je nejen příjemnější ale i levnější.

naše hodnocení

Bezvíček a bodový systém se nám vůbec nelíbily. Naopak se šiframi, přestože byly trochu těžší, než by nám bylo milé, jsme nadmíru spokojeni. Troufám si říct, že mi přišly zatím nejlepší, co jsem letos viděl. Vysoce hodnotíme hravé a zábavné „s víčky“ (jako princip) a kompletní devítku (šachy + go).

Mnoho šifer bylo pouze o nápadu, který když přišel, už nebylo co řešit, to je škoda. Více analytické šifry od jedenáctky dál působily standardněji a obyčejněji, méně zábavně; už jsme byli unavení, ale není to jen tím. Cílová šifra, nakolik jsem o ní slyšel, mi přijde vyloženě nezajímavá a nudná, což je škoda. (Důvodem může být fakt, že se obtížnost podle bodů těžko škáluje. Indicie se mi vždycky líbily, mohly být i letos; u nich samozřejmě platí, že pomohou každému jinak, takže v tomto ohledu byl poslední úkol když už nic tak alespoň spravedlivý.)

Z trasy se nám líbilo jen málo: jedeme do Českého ráje a chodíme tam po silnicích od vesnice k vesnici, navíc pro nápovědy dvakrát po těch samých, to nás moc nenadchlo. Žádné výhledy jako loni. Škoda.

Po Tmou 8 jsem si stěžoval na nedostatek šifer, které bychom řešili delší dobu, v letošních Svíčkách takových bylo požehnaně. Někde si za to můžeme vlastní tupostí (nevšimnutí důležitých rysů, nedůslednost), jinde byla šifra těžší než by nám bylo milé. Po vyřešení pětky a devítky jsme měli opravdu radost.

Dále bych chtěl pochválit Svíčky oproti jiným letošním velkým hrám — odmyslím-li Bezvíček, všechno se povedlo, zdá se, že nejvíc lidí došlo nejdál, žádná šifra nebyla úplně neřešitelná, s tolika nápovědami se dalo dostat i s málem bodů daleko. Přesto vnímám hru jako hodně těžkou, skoro bych chtěl požádat organizátory, aby se nesnažili být tím, čím nejsou (tohle se stává i nám v KN), ale vím, že obtížnost nejde (ani po více testech) odhadnout snadno.

Poslední ale ne bezvýznamná pochvala je za úpravu webových stránek, Sirek i samotných šifer — vypadají rozumně, žádné pravopisné chyby (v tak dlouhém textu), žádné šetření papírem na úkor vzhledu (minipapírky, shlukování objektů), rozumný a pochopitelný design. (Bedno, styď se, cílem šifrové hry není vtěsnat co nejvíc zadání na jeden papír.) Tohle lidi často ani nevnímají, ale dělá to hodně. Nemám rád precedenty, podle kterých se říká, že pravopisné chyby jsou náhoda (jistě si vzpomenete na Tmou 6).