Tmou 7 (4. – 5. 11. 2005)

Proudoví krtci +: Víťa, Anša, HOnza, Michal, Vítek
Proudoví krtci *: Sven, Skřet, Lenka, Palpy, Alča
Výsledky +: vítězství!
Výsledky *: vyřešili osm šifer (do terénu ještě mohli odjet, ale bylo už hodně pozdě)

Náš tým
Mnoho týmů, které se účastní šifrových her pravidelně, má také ustálené složení. V případech nemocí a kolizí termínů pak shání náhradníky nebo na hru vůbec nejdou. Náš klan Proudových krtků má širokou základnu. Prošel jsem archivní záznamy a zjistil jsem, že na každé ze 17 her, jichž jsme se dosud zúčastnili, startoval tým Proudových krtků v jiném složení. To je právě vzhledem k uvedenému značnému počtu her slušný paradox.
Na Tmou 7 jsme stejně jako loni postavili dva týmy. Rozdělení lidí tentokrát nemělo nikterak koncentrovat mozkové kapacity či zkušenosti, šlo o přirozený nápad, se kterým nás přišlo nezávisle na sobě několik. V týmu s označením „+“ byli Vítek, HOnza, Michal, Víťa a Anša, v týmu s označením „*“ byli Sven, Alča, Lenka, Palpy a Skřet. Srovnatelnou a zároveň vysokou úroveň obou týmů dokumentuje fakt, že v kvalifikaci skončily oba mezi prvními úspěšnými.

Postup hrou z pohledu týmu "+":

Kvalifikace
Na kvalifikaci jsme byli rozděleni na „brněnskou“ a „pražskou“ sekci. Vítek, HOnza a Michal byli u Michala doma a Víťa s Anšou řešili v Praze na kolejích. Komunikace přes ICQ byla dostatečná a úspěšná, ale když je celý tým pohromadě, je to ještě lepší. Systém kvalifikace se nám velmi zamlouval, byli jsme přirozeně sebevědomí. Naše zkušenosti — se šiframi přes internet (Sendvič, Exit) i se šiframi obecně — se musely projevit.
V tomto duchu probíhaly první dvě série kvalifikačních úloh. V první vyřešili HOnza s Vítkem „poskakující čísla“, Michal piškvorky a Víťa s Anšou přísloví. Ve druhé Víťa s Anšou doplnili a pak i pochopili křížovku. Průběžně jsme společnými silami pracovali na IQ testech, nejúspěšnější byl Michal, HOnza pak správně převedl řešení na kód „TAHITI“. S „mřížkou“ jsme v průběhu také pracovali, ale nedařilo se nám cokoliv s ní udělat. Když to nebylo nutné, netrápili jsme se tím. Pohled na statistiky ukázal, že šifra byla nesrovnatelně pracnější, než zbylé dvě v sérii.
Třetí série nabídla velmi zajímavé a pracné šifry. Se „šipkami“ jsme si nebyli schopni poradit, později jsme se, pravda, věnovali pouze „kostce“. Měli jsme u šipek i dobré nápady, Michal chtěl od samého začátku vykreslovat v mřížce 3×5 nějaká písmena. Posunovali jsme se pochopitelně různě podle šipek, ale nic jsme nedotáhli ke smysluplnému konci. Práce s „barevnými čtverci“ byla nadějnější. Spojovali jsme čtverce k sobě hranami stejné barvy, to bylo logické. Pak se postupně vynořily čtveřice se stejnobarevnými písmeny, stejnobarevným obvodem nebo naopak prostředkem. Pak přišel z Prahy (Víťa) klíčový nápad o krychli. Plášť byl otázkou chvíle stejně jako oblepení Rubikovy kostky těmito stěnami. Ale co dál? Po alespoň půlhodině různých teorií vymyslel Víťa i ten správný postup, jak zprávu číst. Udělali při přepisu pár chyb a nebyli z výsledku moudří, ale stačilo ho poslat do Brna k posouzení a brzy jsme se radovali z postupu na další úroveň. Ani test z pravidel nebyl hned, ale už rozhodně nebyl překážkou. Ve velmi slušném čase jsme se stali druhým kvalifikovaným týmem na Tmou 7.

Před hrou
Během měsíce mezi kvalifikací a hrou jsme pochopitelně čas od času navštívili stránky hry. Studovali jsme pravidla, vybavení, abecedu i fórum. V posledním týdnu jsme přípravu zintenzívnili a začali jsme se domlouvat, co kdo vezme a podobně. Během hry nám pak nic nechybělo, pár věcí jsme nosili v batozích zbytečně, ale tak je to vždy.
V den D jsme měli sraz na hlavním nádraží v 16 hodin. Víťa s Anšou přijeli vlakem, nakoupili nějakou potravu a mohli jsme vyrazit na startovní shromaždiště. Zhodnotili jsme osmičku a delší přesun jako lepší než cestu přecpanou třináctkou. Kolem půl páté jsme se zaregistrovali a prošli jsme na hřiště. Zde jsme se zdravili s velkým množstvím známých a diskutovali jsme o vhodném místě pro sledování plátna a zároveň hladký odsun. Nakonec to nebylo tak žhavé.
Úvodní prezentace byla famózní a také na hymnu jsme vzpomínali nejen na osmičce. Vše bylo dost motivující. Uvědomili jsme si doslovnou platnost závěrečné poznámky, že letošní vítěz je mezi davem. Ten zahrnoval strašné množství schopných týmů, známých i neznámých. Těžko bychom věřili, kdyby nám někdo řekl, že tím vítězem budeme my. Navíc Prahory měly do lesa tři blikačky a my jen dvě. Takto legračně Vítek odhadoval, jak si kdo věří.

Stanoviště 1 — Tři videosekvence — 17:05–17:50(?)
Samotné úkoly nám daly zabrat. Tedy hlavně část A. První kolo promítání nám nestačilo na nic, principy byly zřejmé, ale to bylo vše. Během druhého kola Michal poznal kostel a vyrazil k němu. Určitě pomohlo, že u něj již bylo stanoviště několika her. Chybu jsme udělali rozhodnutím, že srazem pro následné setkání bude Stará osada. Dále jsme definitivně pojmenovali všechny poživatiny a pochopili tak, co měl skvělý klip se starou paní říci. Víťa s Anšou vyrazili na Bílou horu, bohužel s pokynem, že pak mají jít na Starou osadu. HOnza s Vítkem čekali, jak se vyjasní ono posprejované místo někde na trase osmičky. Nepoznali jsme správnou zastávku, přestože jsme přes ni na start jeli. Honzův první tip byla Novolíšeňská. V této části Brna se nevyznáme a v tomto smyslu mi připadal tento úkol poněkud diskriminační. Ne tolik vůči nám jako třeba vůči mimobrněnským. Po cestě šalinou jsme také hnali Michala s částí zadání za námi na Novolíšeňskou. Tam jsme poznali, že jsme špatně a honem jsme dobíhali šalinu zpět. Druhý tip už byla správná zastávka na Krásného. Napadlo nás to už dříve, je pravda, že všem znakům z promítání to odpovídalo mnohem lépe. Michala jsme pochopitelně museli zase převelet a taky Víťu s Anšou jsme směrovali za námi. Po cestě spletli směr tramvaje, a tak nám docela trvalo, než jsme měli všechny části testu pohromadě.

Stanoviště 2 — Test po částech neřešitelný — 18:00–18:41
Některé otázky (pořadatelé a odpovídající si azimuty) se daly i ze dvou částí, pak jsme museli čekat na Víťu, Anšu a třetí díl. Myslím, že jsme měli pro tento úkol dobré předpoklady — tři absolventi matematické třídy gymnázia, student práv, studentka logiky . (Vybral jsem vhodné věci, většina toho dělá víc.) Zkoumali jsme logické vazby mezi otázkami, škrtali jsme vyloučené možnosti, pracovali jsme takto celkem tři čtvrtě hodiny. Výsledek se dostavil, lišil se od našich tipů (vila Tugendhat či Zderadův sloup), stejně jsme se s chutí vydali směr Špilberk. Po cestě jsme v Denisových sadech viděli na lavičce spřátelený Chlýftým, právě přibíhal Ondra, zřejmě se zadáním trojky. Později jsme se už nepotkali. Zajímalo nás, jak se jim daří, ale volat jsme jim nechtěli, abychom se nemuseli trapně chlubit, že už se nudíme v cíli.

Stanoviště 3 — Básnička — 19:16–19:24
V parku pod hradem jsme čekali, Michal běžel pro zadání. Zažil kuriózní příhodu, stál před mříží, orgové říkali, ať si to vezme a on nechápal co. Naštěstí ne dlouho. Hned jak zadání donesl, jsme zhodnotili: ha, Cicvošova práce. Postupně jsme si všimli dvojnásobně stejných začátků, pak také konců. Vítek zapisoval vzniklá slova a Michal odhalil Starou radnici. Řekli jsme si, že jednadvacáté místo při převzetí zprávy jsme jistě trochu vylepšili. Sešli jsme do centra, Michal vyrazil na radnici, my jsme šli za ním na Zelňák.

Stanoviště 4 — Kokos — 19:30–19:48
Když jsme se setkali, nesl Michal kokosový ořech a v druhé ruce dlažební kostku. Mysleli jsme, že to dostal oboje. Pak se ukázalo, že už začal „řešit“. U Parnasu jsme našli jinou, větší dlažební kostku (hrana krychle cca. 30 cm). Byli jsme ale opatrní, napřed jsme kostkou a propiskou vyrazili (respektive zarazili) špunt a vylili jsme mléko do víčka termosky. Michal mléko ohodnotil jako pravé. Teprve potom jsme ořech opatrně rozpůlili, velmi něžně na dvě estetické poloviny. Dostali jsme se tak k papírku se zadáním. Zpráva o nepoživatelnosti obsahu nás upřímně rozesmutnila. Aspoň jsme kokos nosili celou hru s sebou. (Dneska začal plesnivět, tak přece jen skončil v koši.)
Už po cestě k Redutě k lampě jsme začínali rozumět struktuře šifry. Víťa (částečně i v žertu) navrhl nehledat na místě otazníků tajenku, ale doplnit tam „KOKOS“. Okamžitě jsme si to spojili s „nezapomeňte“ z předchozího zadání. „Tam přece taky bylo KOKOS,“ ozvalo se. Nebylo. Ale po doplnění trojice jsme měli dokonce tři řádky tabulky a celý princip šifry v kapse. HOnza s Vítkem postupující od „KOKOSu“ vzhůru byli úspěšnější v doplňování slov než ostatní postupující dolů. I neúplný text tajenky se dal doplnit na „park na Božetěchové“. Došli jsme k divadlu na jedničku. V tramvaji jsme se setkali se spřáteleným týmem Pralinky zvlášť. Pozdravili jsme se, obdivovali jsme jejich dresy a vyslechli zážitek s kokosem. (Po dopadu na zem pouze praskla skořápka, dovnitř se museli prokousat, teprve pak si přečetli, že to jíst neměli.)

Stanoviště 5 — Popis „žvoulečky“ — 20:15–20:33
Ze zastávky Semilasso vyrazil Michal pro zadání, zbytek týmu hledal místo k luštění. Po letmém čtení jsme vyhodnotili text jako popis cesty a vydali jsme se zpátky do parku k pomníku (do mekaru ke kynopu). Vytáhli jsme mapu, protože jsme chtěli napřed chodit pouze prstem po mapě. Stačilo to, ale měli jsme i štěstí, že jsme část „žvoulečky“ důvěrně znali. Klíčové pojmy jako silnice, koleje a křižovatky nás kus navedly a pak HOnza poznal smyčku dvanáctky a cestu k fakultě strojní, kam chodí denně do školy. A odtud je jen kousek k výslednému kynopu. Od Semilassa nám jel akorát autobus na Záhřebskou. V něm jsme potkali (známou i neznámou) dívku, která měla v minulosti také něco společného s organizací Tmou a setkali jsme se s ní i na jiných akcích. Jeli jsme v autobuse jediní (a to není na Tmou běžné), tak se zajímala, zda jsme první nebo poslední. Naštěstí platilo to první. Další spoj na Palackého vrch už hodinu nejezdil, tak jsme museli do kopce pěšky. Povídali jsme si po cestě o naší hře Krtčí norou, řešili jsme mouchy letošního ročníku, nápady pro ročník příští a cesta příjemně uběhla.

Stanoviště 6 — „Čínské písmo“ — 20:58–21:24
Od hlídajících organizátorů jsme se dozvěděli, že jsme první. Odpovědí byl jednohlasý radostný výkřik. Obsadili jsme blízkou lavičku a dali se do luštění. V prvním kroku jsme rozložili „čínské znaky“ na tvořící jednoduché tvary. Všimli jsme si, že určité skupiny mají některé tvořící tvary společné. Tyto jsme chtěli vypouštět, vypisovali jsme, co společné není, pracovali jsme s pěticemi ve sloupcích. Chtěli jsme nějakou morseovku spíš než grafiku. Zkoušeli jsme to také jako IQ testy podobně jako v kvalifikaci.
Pak Vítek říká: „ Je to určitě blbost, ale já tady vidím z těch obdélníčků písmeno H.“ Odpověď — hurónský smích. Budiž pochválena prostota a jednoduchost! V dalších sekundách se rodila písmena, přesmýkli jsme je na „pomník v ruských“. Po pohledu do mapy jsme chtěli do Komína na Ruský vrch. Že je to dobré místo, kde bylo stanoviště i na Dnem. Měli jsme pochybnosti, ale pak se objevil ještě jeden nevyužitý tvar, který dodal chybějící „r“, další přesmyčka dala „ruský vrch pomník“.
V průběhu luštění nás poprosila orgka o půjčení mobilu (neměli kredit) na prozvonění upozorňující další organizátory na náš příchod na šestku. Na dalším stanovišti nám pak ten někdo další volal zpět a chtěl vědět, jak to šestce vypadá, jenže my už jsme tam nebyli. Tak jsme jen vysvětlili, že ono prozvánějící číslo nebylo oné orgky. Po cestě s Palackého vrchu dolů jsme si povídali o škole a pod kopcem jsme narazili na luštící Prahory. Zdravili nás: „Ne tak rychle.“

Stanoviště 7 — Posunování písmenek v krychli — 21:47–22:33
Vítek s Michalem v Komíně zrychlili a šli pro zadání, ostatní jim vzali batoh a setkali jsme se u kostela. Byly tam pěkné lavičky a lampy. Kluci ještě udýchaní hlásili, že je tam vrcholová kniha a že jsme fakt první. HOnza hlásil: „Trapný, to jsou linky MHD.“ Nešlo to tak rychle, linka 88 neexistuje. Tak jsme společně analyzovali strukturu zadání. Černá písmena — celá abeceda, malá čísla — komplet 1–88, šedá písmena — divná, ale Q a spol. je dobré na posunování. Víťa: tři čtverce tři krát tři — leda krychle. Pokyn v prostředním čtverci — hurá, je to prostorová verze logického hlavolamu „patnáctka“ (posunování patnácti očíslovaných čtverečků v mřížce 4 krát 4.
Vystříhal jsme si vlastní čtverečky s písmeny a rozdělili se na posunovače a hledače čísílek. Při změně středového čtverečku jsme zapisovali písmena a získali jsme postupně kód „ABBA“ pro posun. Ale co dál? Přeskládané čtverečky jsme netakticky rozmíchali, zdatně pomáhal i vítr. Posouvat jsme chtěli písmeno podle originálního zadání. Zkoušeli jsme to všelijak, po řádcích, po sloupcích, podle abecedy i podle čtverců, dokonce i podle textu o kódu. Pak nás konečně napadlo, že kód známe až po přesunutí písmen, a tak se musí posouvat až dle výsledné míchanice. Grrr. To znamená znovu 88 přesunů. Byli jsme sice napodruhé rychlejší, ale ztráta času to byla stejně. Pak samozřejmě nebylo těžké přečíst, že trasa pokračuje do Přístaviště.
Při čekání na šalinu, která nám asi o dvacet vteřin ujela, jsme zahlédli Fimany na cestě z Ruského vrchu. Od té doby už jsme je neviděli a nikdo pak ani v cíli nevěděl, jak jim to šlo dál.

Stanoviště 8 — Hudba a matematika — 23:01–23:32
Nahrávku jsme poslouchali při čekání na šalinu všichni, pustili jsme volná sluchátka na plné pecky. Trochu to slyšet bylo, odhadovali jsme, co v tom může být. Víťa poslouchal v šalině sám a odhadl mezihru jako kritické místo. Na parkovišti jsme dostali konkrétnější zadání i s dalším úkolem (o věcích). Také nás orgové povzbudili, že jsme první, že jsme fakt dobří a že brzy pojede autobus, tak ať máknem.
Chtěli jsme, ale nebylo to jen tak. Studium bukletu a poslech jsme zkoušeli skoro všichni, dlouho bezúspěšně. Připadlo nám například výrazných zvuků moc na šestipísmenné heslo. Až Michal poznal několik nástrojů a složil „heslo“. To nás ujistilo o správnosti postupu, poznali jsme další nástroje a chybějící doplnili na smysluplné slovo. Říkali jsme si, že když to bude špatně, jednoduše zkusíme něco jiného.
Matematicko-logická úloha nám také zamotala hlavy. Rozklad na prvočinitele byl banalita. Řešili jsme další podmínky, například nutnost tří školních věků. Rozepisovali jsme možnosti, až jsme konečně došli i na věk 1. Další kolo rozepisování možností a konečně úspěch. Dostali jsme obálku a se zavázanýma očima jsme trošku usínali v přívětivém „soukromém“ autobusu. Těšila nás jistota minimálně dvacetiminutového náskoku na týmy, které nás na Přístavišti dohnaly.

Stanoviště 9 — Postup „ychtylů“ — 23:59–0:07
Autobus nás vyklopil na neznámém místě a potichoučku a potmě ujel. Byla přesně půlnoc. Kde jsme? Michal si pamatoval asi dvě křižovatky od Přístaviště. Odhadovali jsme směr Velká cena. Zorientovali jsme mapu a našli jsme jediné rozumné parkoviště přímo u Masarykova okruhu. Brzy jsme zjistili, že jsme opravdu tam. Byli jsme po vystoupení z autobusu trochu promrzlí, šli jsme se schovat do lesa do závětří. Než se část týmu stihla vymočit, objevil se „ychtyl“, tedy jen v textu, ale to plně stačilo. Jeden četl, ostatní koukali do dvou kopií vytištěné abecedy Tmáře a zapisovali písmena. Po sedmi minutách už jsme hledali cestu pryč z parkoviště a vydali jsme se po silničce na Kývalku na žlutou značku. Měli jsme už také trochu promyšleno, co znamenají další poznámky o postupu hrou (zvláště kulečník a varování před cestou podle azimutu na čtrnáctku).
HOnza s Vítkem vzpomínali na společný výlet, kdy asi před rokem šli opačným směrem. Radovali jsme se z příjemného počasí. Zkoumali jsme mapu z obálky, kromě záhadných písmen v kolečku vypadala normálně. Jako každá obyčejná mapa prokazovala určitou shodu s realitou. Jak se později ukázalo, místy to slušně zavádělo. Po půl jedné zvonil Honzův mobil, volal nám kamarád krtek Honza Vrbka. Ten letos nehrál. Volal oběma krtčím týmům, aby zjistil, jak na tom jsou a náležitě nás povzbudil. My jsme hlásili přesun z devítky na desítku na průběžném prvním místě. O týmu „*“ jsme se dozvěděli, že měli ze začátku problémy, ale rozjíždějí se. Během hovoru přestal HOnza koukat do mapy a přešli jsme odbočku. Naštěstí jsme začali žlutou značku brzy pohřešovat a chybu jsme si uvědomili. Vrátili jsme se kousek a za chvíli jsme byli „U vodárny“.

Stanoviště 10 — Černobílé čtverečky — 0:45–1:28
Na první pohled jsme přiřadili k šifře nápovědu. Analyzovali jsme nejvýraznější charakteristiky obou. Spočítali jsme řádky a sloupce tabulky, vyšlo 22 řádků a 28 sloupců. První shoda s nápovědou je, že lze mřížku pokrýt obdélníky dva krát čtyři. Takže by se třeba dalo tento obdélníček všude binárně přičíst. V této fázi jsme chtěli jako výsledek graficky písmena. Pak jsme se zabývali polohou černých čtverečků, po dvou se dotýkají leda rohem. V lichých řádcích jsou liché čtverečky bílé, v sudých jsou zase sudé bílé. Tak by se to mohlo vypustit, aby se mřížka trochu zmenšila. Nic, ukázalo se totiž, že výše uvedené pravidlo neplatí všude. Další teorie — zrcadlo. Nápověda je symetrická podle svislé osy. Po přeložení se v mřížce šifry žádné dva černé čtverečky nepřekryjí, to nemůže být náhoda. Tak jsme si tu poloviční mřížku nakreslili. Vycházelo jakési podivné bludiště, celkově však nic. Při jiném přehýbání se překryvům nedalo vyhnout. Co dál?
V nápovědě jsou černé čtverečky vedle sebe. V šifře ne, tak je musíme dostat k sobě. Víťa vymyslel, že „sesypeme“ dva řádky a Michal si v nejvhodnější chvíli vzpomněl na morseovku. Napřed jsme si to poctivě přepisovali, pak jsme četli rovnou ze zadání. Náhlý pokrok nás moc potěšil, za chvíli jsme se vydali na Hvízdalku. Při průchodu kolem šifry jsme objevili konkurenční tým. Nepoznali jsme je (dnes víme, že to byl tým coredump), každopádně jsme počítali s udržením minimálního náskoku. Byli to poslední soupeři, jež jsme spatřili až do cíle. Každopádně jsme se ale dalších šest hodin obávali pronásledování. Desítku jsme sice ohodnotili jako těžkou, ale ne tak moc. Netušili jsme, jaké problémy většině týmů způsobí. Na druhou stranu byli i tací, kteří ji dávali za 15 či 25 minut, jak jsme se dozvěděli po cestě vlakem do Brna.

Stanoviště 11 — „Vojenský kruh“ — 2:01–2:20
Nelezli jsme přes plot a u západní brány areálu jsme našli stan a dva orgy. K našemu překvapení také těžkou lesní techniku pracující i ve dvě v noci s dřevem. To ovšem s hrou nesouviselo, vydali jsme se promptně dle pokynů prohledat kryt. Vojenský areál byl kouzelný, moc jsme se tam nerozhlíželi, podle nápovědních obrázků jsme bez problémů našli šifru a vrátili jsme se ohlásit a uklidit se někam k řešení.
Písmena v mapě odpovídající místům, o nichž se v textu mluví, nás navedla na ten správný „KRUH“ poměrně rychle. Analyzovali jsme i další odstavce. Někde jsme nacházeli potvrzující odkazy a kruhy, kružnice a středy. S jinými částmi jsme si nevěděli rady. Postupně jsme se shodli, že maříme čas, a tak zůstalo mnoho indicií neobjevených. Nevadilo to, soutok potoků jsme určili správně.

Stanoviště 12 — Kulečník — 3:09–3:18
Od tohoto stanoviště počínají naše problémy s přesuny a orientací. Jít podle mapy není lehké, zvláště v noci, cesty v mapě a ve skutečnosti se málokdy shodují a tma znemožňuje širší rozhled. Naším obecným problémem je malé sebevědomí v otázce přesunů. Na soutok potoků jsme došli naprosto přesně. Ovšem jinudy než jsme si mysleli a místo jsme vůbec nepoznali. Ono označovat škarpu kolem cesty s trochou mokrého listí na dně za potok je vůbec odvážné. Zhruba dvacet minut jsme zmateně a zoufale chodili podél toho „potoka“ nahoru a dolů. Pak jsme konečně podívali ze správné strany do správné roury.
Samotná dvanáctá šifra už byla nesrovnatelně lehčí překážkou. O kulečníku informovala už devátá šifra a navíc podobný princip vymyslel Vítek jako šifru pro naši Krtčí noru. Verze na Tmou byla propracovanější. Byli jsme zde dost rychlí, jen několik písmen jsme museli dolaďovat přesně podle pravítka. Přesmyčku usnadňoval pohled do mapy, velikost „pokojů“ jsme nepoužili.

Stanoviště 13 — Kořen slova — 4:17–4:27
Cesta podél potoka k železnici a po silnici pod kopec se dala. Najít vrcholek také šlo lépe, než jsme se obávali. Stačilo jít dost dlouho vzhůru, až už to víc nešlo. Rozložili jsme se v listí a zkoumali sloupečky slov. Vybrali jsme z každé čtveřice slovo, jehož kořen se lišil od zbývajících. Podle pokynu z tučných písmen jsme některá z nich spojovali. Když se objevila písmena a nějaký šum, pochopili jsme zcela přesně, jak je to s těmi trojicemi. Koukli jsme do mapy a podivili jsme se, že to bude další hledání vrcholku kopce.
Vzpomněli jsme si na varování z devítky, ale nedali jsme si poradit. Připravili jsme blikačky a vymysleli postup podle azimutu. Teoretické úvahy byly dobré, vycházely z postupu libovolným směrem mezi jihem a západem. Počítali jsme s tím, že pak musíme v konečném čase narazit na žlutou značku a po ní lehce dojít pod Bučín. Prakticky se to už nezdařilo realizovat. Kvůli neprostupným překážkám (oplocenky, hustníky) jsme museli mnohokrát měnit směr. Tím jsme ztratili odhad ohledně uražené vzdálenosti. Dostali jsme strach z přešvihnutí té žluté. To bylo prakticky nemožné, když vedla po asfaltce, ale to jsme nevěděli. Takže jsme nabrali bezpečnější směr, zklamaně jsme se vrátili na silnici a po žluté pod Bučín jsme šli od Tetčic. Pokornější postup rovnou po silnici by nám ušetřil opět dvacet minut. Ale ani náš plán cesty nebyl špatný, ale zkrachoval na terénu a našem sebevědomí.

Stanoviště 14 — Palindrom — 6:09–6:19
Zastavili jsme v zatáčce pod vrcholem a Vítek s Michalem se odvážně vydali s buzolami a mapami hledat zadání. Nebylo to jen tak, orgové v cíli přiznávali obtíže i za světla a s GPSkou. Naštěstí se vrátili dřív, než Víťa s Anšou usnuli. Z šifry byla cítit „Cicvárkovina“. Krátké nesmyslné věty a kostrbatá slova ukazovala, že princip pro konstrukci textu musí být velmi, velmi omezující. A taky že jo. Četlo se to stejně odzadu jako odpředu. Tedy skoro. Právě na místech nesrovnalostí byl šifrovaný text. Přečetli jsme: „Rosice, zámek, park, vchod“. Skončili jsme s porovnáváním v polovině, takže část tajenky o „krytu“ nám zůstala utajena, to už nám překvapení orgové v Rosicích odpustili. Cesta přes Tetčice do Rosic už byla naštěstí rutinní. Doufali jsme, že nás během našeho bloudění nikdo nepředstihl. Uklidňující bylo, že kluci na Bučíně vyndávali zadání z nerozbalené fólie. Trochu jsme se psychicky připravovali i na nějaký běh a diskutovali jsme o tom, zda nás čeká na zámku nějaká krutá šifra nebo spíše nějaký odlehčený úkol.

Stanoviště 15 — V krytu — 7:03–8:04
V sedm ráno nás orgové zjevně v cíli ještě moc nečekali. Prostoje však nakonec nehrály žádnou roli. Pohyb a hledání v absolutní tmě v neznámém a docela nepřívětivém prostředí, to nebylo jen tak. Každopádně to bylo snazší než těžká šifra. Anebo ne? Ze začátku jsme se někteří ve tmě hodně báli. Závěr hry byl originální a rozhodně zpestřující. Heslo „uranius“ jsme zvládli a pak zbývalo jen se hodně radovat.
Že budeme na další úspěšné týmy čekat dlouho a téměř marně, jsme nečekali. S Prahorami jsme telefonovali ve chvíli, kdy už o nic nešlo. Ale kdyby se nezasekli na desítce, byli nám jistě v patách a závěr hry mohl být ohromně dramatický. A to platí určitě i o dalších týmech. Měli jsme štěstí, od jedenáctky dál jsme pořád čekali nějakou „pecku“ a ona nepřicházela. Bylo to ale dost o tom, že jsme byli „v laufu“ a vše nám sedlo, ty šifry nebyly lehké.

V cíli
Popovídali jsme si s organizačním týmem a později také s přicházejícími týmy. Dokonce jsme (aniž bychom to napřed tušili) odpovídali na otázky jakémusi novináři. Článek, který (nejen) z toho vznikl, je svým způsobem otřesný (například vůbec neobsahuje jméno pořadatelského spolku: Instruktoři Brno). Ale mám tu zkušenost, že takový je každý novinový článek o problematice, jíž člověk hlouběji rozumí.
V jedenáct hodin jsme při oficiální vyhlášení dostali trička a užili si trochu slávy. Před odchodem na vlak nás potěšilo, že do cíle dorazily úspěšně také spřátelené Pralinky zvlášť. Méně pozitivní byla informace, že druzí Krtci (*) a další známí už tak úspěšní nebyli.

Závěrem
Letošní hra byla fakt skvělá. Není to jen tím, že jsme vyhráli. Každá šifra (od kvalifikace až po nápovědy) byla obrovsky propracovaná a zjevně vyladěná mnohým testováním. A co stojí za naším úspěchem? Složitá otázka — je to malý zázrak. Před Tmou 7 jsme žádnou noční šifrovou hru nedokončili, takže jsme startovali s velkým přáním konečně tuto smůlu prolomit. Někdo se nás ptal, jestli jsme se nějak připravovali. Nijak konkrétně a cíleně. Za základ úspěchu považuji zkušenosti. Takže je to o tom, že jsme během posledního roku absolvovali mnoho her. Zlepšujeme se také v týmové spolupráci, ta byla letos na aktuální hranici dokonalosti. Byli jsme v pohodě, namotivovaní a natěšení na hru, dobře jsme si rozuměli mezi sebou, každý měl svou nepominutelnou roli a zásluhy na celkovém úspěchu. Když jsme se rozjeli dobře od prvních šifer, nálada a morálka šla stále nahoru. Bezproblémovému luštění také přispělo dokonalé počasí. To bylo snad nejlehčí, jaké pamatujeme. Vždyť jsme ani nepoužili rukavice a podobné.
Poslední slovo? Opakovaně děkujeme organizátorům a testerům za skvělou hru a těšíme se na příště — na nové šifry, nové prostředí, nové i staré známé. Třeba se nám i za rok podaří "projít Tmou".

« Zpět