Tmou 9 (2. – 3. 11. 2007, Brno a okolí)

Tým složený z Víti, Lenky, Honzy, Vítka a Michala už má něco za sebou, ale pro Tmou jsme se takto dali dohromady poprvé.

kvalifikace

Úspěšné zdolání internetové hry je tradičně prvním krokem na Tmou. Zbývající Krtci museli tento úkol zvládnout ve čtyřech, protože Honza se flákal v Brazílii. (Na mistrovství světa v řešení logických úloh.) Ale bylo to podle všeho v poklidu a pod kontrolou.

hra

Start na náměstí Svobody? Tak to bude šou. Napjatá očekávání a kromě trapasu s hymnou to bylo opravdu megalomanské. Je opravdu věčná škoda, že nebylo reprodukci slyšet, protože vůle ke zpěvu mezi davem byla obrovská a skončilo to u pouhého hulákání slova Tmou, na zbytek textu jsme se prostě nechytili.

V další fázi jsme se rozprchli a přiměřenou chvíli zmatkovali. Ale zvládli jsme během toho i úspěšně luštit. Honza s Lenkou se královsky pobavili pozorováním roztleskávaček, šifra jako taková zadarmo, ale výborná zábava. Obdivujeme všechny omocníky, kteří šou na Svoboďáku zrealizovali. Vítek pozoroval dokolochodiče a odpozoroval písmena H, M, Y, N. Interpretovali jsme to jako hymna, a aby nám to sedělo na barvu a počet písmen, doplnili jsme sousloví slovem Tmou. Dále jsme zjistili, že Změlík běhá ke slovu "disk". Nějak nám to nepasovalo na připravené pozice. Pak jsme vyluštili letáček. Konečně jsme měli nějakou potřebnou jistotu a také větší počet písmen do zprávy. Honza postupně doplňoval zprávu. Konečně nám došlo, co dělají desetibojaři. Takže je Vítek začal honit a Honza mezitím odhadl, že jako výsledek se hodí "koule", a mohli jsme Vítka zase stáhnout. Také jsme "vyluštili" demonstraci. Luštění zprávy permanentně znemožňovalo špatně určené slovo na čtyři. Až odhadováním ve zprávě jsme se dostali "hmyzu" na kobylku a mohli jsme se rozejít pro další zadání.

Sešli jsme se u Jánáčkova divadla se dvěma papíry a slušnou dávkou pokynů "Nezapomeňte!". Na návštěvu kopycentra a zvětšování nedošlo. Jenom jsme si nadělali mezi proužky čáry tužkou, abychom se ujistili, kde je kolik řádků, a pak jsme vesele přečetli, kam dál. Jeli jsme šalinou s Ionťákama, ale ti po vystoupení začali zmatkovat, takže jsme byli pod mostem dřív.

S tištěným spojem jsme si užili svoje. Luštit ho jako bludiště, to jsme brali jako nejzazší variantu. Bylo nám jasné, že má přijít ke slovu drát, sestavení správného elektrického zařízení zabralo několik pokusů. Měli jsme baterii z čelovky, ale žádná naše čelovka neobsahovala odpojitelnou žárovku. Chtěli jsme zkoušet zkratovat přes jazyk. Michal a po něm Honza se nechali párkrát kopnout, ale pak jsme zjistili, že bychom dopadli jako loni s tiktaky, prostě bychom to nerozlišili. Naštěstí někoho napadlo, jak vřadit tištěný spoj do obvodu čelovky. Dva kusy drátu a papírek mezi kontaktem a baterií a už jsme vesele svítili. Kostel na Karáskově náměstí známe z Dnem, takže hurá k němu. Po cestě jsme šli s La kukaračou, předjížděli nás kočárkem s batoletem, což nás deptalo, že jsme pomalejší než kočárek :-).

Mapa Starého města? To asi ne. Jedna z prvních asociací vedla ke Gajdošové, ale Vinařské místo Pivní se moc věřit nechtělo. Honza jako první pochopil strukturu zmršení mapy a po prověření nekolika dalších názvů jsme vyrazili po cestách směr Vinohrady. Nic překvapivého, ale aspoň jsme měli radost, že se rychle přesouváme dál.

Princip asociačních dvojic – trojic odhalili kluci ještě než je Honza s Lenkou došli. Ti jim za odměnu ukázali, že papír má dvě strany. Pak jsme se vrhli s chutí do práce. Postupně jsme vylušitili všechno, ani některé originální a vtipné trojice ve skupině tradičních neodolaly dlouho. Teprve potom jsme stříhali, řadili podle délky proužku a četli tajenku.

Šifra potěší tím, že si zaluští každý, bohužel je téma doplnění do trojice už hodně provařené, dokonce byly některé trojice použity už ve třetích Svíčkách, člověk má pocit, že tohle už jednou dělal, deset sekund pohledu na přední stranu papíru, deset sekund na zadní a všechno je jasné. Po cestě do kopce na Vinohrady jsme si přáli, aby už přišlo něco těžšího, originálnějšího a zásekovějšího. Jak se později ukázalo, tyto neskromné myšlenky nám hra více než oplatila.

Došli jsme na okraj sídliště na trolejbus. Radovali jsme se, že nám jede za dvě minuty. Zrhuba za sedm minut přišli kolegové z Aurory. Radovali se, že jim jede trolejbus za minutu. Trochu jsme jejich nadšení chladili, ale ani jsme nemuseli, veřejná doprava chladí sama. Za dalších osm minut konečně něco přijelo, na Novolíšeňské jsme pak byli hned a odtud šalinkou brzy na Masarové.

V Líšni jsme opět byli mezi prvními. Získali jsme místo u pohodlného stolu pod střechou, na manuální práci s krychlí to bylo výhodné. Řezali jsme a slepovali izolepou. Řešení bylo nasnadě. Písmena dovnitř a skrz díry číst. Otvory různého tvaru vzniknou vsunutím pravidelného hranolu do krychle. Existuje vždy právě jeden směr, odkud jde hranol vsunout, aby vznikla patřičná díra. Zároveň je potřeba, aby se pak četlo písmeno pěkně vzpřímené. Takže s chutí do toho.

Zatímco Lenka s Vítkem vyráběli druhý exemplář krychle, ostatní koukali. Hledali jsme ke každé díře směr a patřičné písmeno, navzájem jsme si potvrzovali svá pozorování. Písmena jsme na papír vypisovali tříděná přirozeně podle tvarů. Opravdu dlouho jsme připisovali absenci rozumných výsledků chybám práce, byli jsme jednoduše přesvědčeni o své pravdě. Ani dvě krychle k cíli nepomáhaly.

Co vůbec jiného? Další rozumná varianta pracovala s použitím čelovky. Svícení do krychle přes díry zanechává krásné stíny. Když je stín pravidelný, opět je to místo k hledání tajenky. Ale kde nic tu nic. Nálada šla rychle vepsí. Měli jsme strach, že nás drtí tzv. tiktak efekt. Loni bylo u tiktaků zcela jasné co dělat, ale nedokázali jsme rozlišit pálivé příchutě od sebe a co potom? Nápověda. Hmm. Letos se nám do nápovědy zoufale nechtělo. Zavánělo to velkou časovou ztrátou, ale hlavně nám přece nemůžou říct něco, co bychom dávno nevěděli. Po čtyřech hodinách řešení ale nakonec nic jiného nezbylo. Lepší než zmrznout či blbnout. Ale ne o moc. Bral jsem to v danou chvíli tak, že prostě vzdáváme.

Organizátoři ale přeci jen letos odstoupili od maximální tvrdosti, nechtěli, aby někdo skončil již zde. Nápovědy byly dobré. Ale my jsme v danou chvíli stejně potřebovali všechny a strávili obrovské množství časů pocházením sem a tam. První dva hinty jsme ve své zaslepenosti vyhodnotili jako opakování toho co víme. Na Krásného už nám rovnou bylo řečeno co dělat. Tak jsme to udělali a pak krychli rituálně spálili. Propad o devadesát míst, to prostě hovoří za vše. Teprve v tu chvíli nám naplno došlo, že jsme hloupí my a ne šifra. I když bych s tím teda chtěl trochu polemizovat. Jak se pozná, které dva ze šesti trojúhelníků jsou speciální? Proč se tváří stejně a některými se čte a jinými kouká. Nevím. Něco z tohoto nám znemožnily nepřesnosti při výrobě krychle a děr. Něco zase určitá zabedněnost, při hrátkách s prosvěcováním jsme na dvojici trojúhelníků na průhled narazili, ale utekli jsme od této varianty, neboť nás nenapadlo, kde pak vzít tajenku.

K rybníčku to bylo od nápovědy pekelně daleko. Když jsme tam došli, zase jsme se rozjeli. Indicie, průniky slov, rychlé řešení včetně dolaďování s použitím mapy.

U Podolí Lenka s Víťou chvilku počkali, než přineseme zadání. Přečetli jsme povzbuzující rady jasně odvoditelné také podle natočení písmen. Zbytek písmen Víťa pro přehlednost zakroužkoval a pak přečetl. Narozdíl od mnoha dalších tam přišla interpretace zcela přímočará a po chvíli trápení našel Honza v mapě potřebný vojenský objekt.

Bloudění směrem k plotu netrvalo dlouho. (Oceňujeme pečlivé vyznačení nečekané jámy na cestě bílými papíry, orgové mysleli na všechno.) Z předložené slohovky čísla přímo křičela, neznám obyčejnější slohovku než s čísly. Žádné zabudované překvapení se nekonalo, kótu v mapě Honza brzy předpokládal a ostatní rychle odvodili důvod a systém: odstavcová struktura zadání. Pomalu přicházelo ráno, ti nejlepší byli dávno v cíli, my jsme byli po krychlovou dekou, ale stále jsme chtěli dojít, tempo nekrychlového luštění nás k optimismu opravňovalo.

Desítka ovšem byla dalším zásekem. Přitom díky použití klíčového „nezapomeňte“ skoro nebylo co řešit. Pokřížili jsme dráhy rybiček a provedli sečtení mixované se sežráním. Rybky zaparkovaly u krajů a psaly tajenku. Její konec byl nesporný: „... přesně.“ Začátek nám nějak haproval. Po relativně dlouhém opravování jsme se dostali k verzi „sz labe ryby znaly presne“. To bylo konečně smysluplné, ale lehce nepřesně: zapomněli jsme na rybu, která představovala písmeno „S“ ve slově „slabé“. Nedokázali jsme pochopit, co je severozápadem Labe míněno. Marně jsme hledali v mapě okolí a volali někomu, aby zjistil, co ještě neznáme o dolním toku Labe. Na severozápad od nás se nácházel nadějný rybníček a zároveň se tam protínal severozápad s Říčkou (rozumíme Labem). Nebylo to silné, ale potřebovali jsme popojít dál, protože jsme nevěřili, že vymyslíme lepší tajenku než uvedené „sz labe...“.

U rybníčku nám nechtěli zadání dát. Ale zmínili sousloví „slabé ryby“, což nám možná neplánovaně napovědělo. Tak jsme si řekli čert vem ono „sz labe“. Co jsou slabé ryby, bylo jasné, z písmen, která odpovídala sežraným rybám, jsme vyscrabblili „rybnika a duby“. Možná jsme to nedotáli úplně do konce, ale zadání už jsme dostali.

Další šifra zaváněla grafickými písmeny, Michal nadhodil šachovnici a z mapy a dosavadního průběhu trasy se dal tušit „Hornek“, prostě šifra na tři minuty.

Spěchali jsme dál, moc spěchali. Michal s Víťou vyrazili a přinesli další zadání z vyhlídky na křižovatku. Už měli přepočítané sloupce a nalezenou cestu. Ale při čmárání trochu moc spěchali. Bylo pak potřeba trochu klidu a nové přesné kreslení, abychom se dostali ke správné mezitajence. Pak došlo na úseky v řádcích a zase jsme pokračovali.

U lomu už nám vypršel čas. Řešení se stejně nedařilo. Jakési vektory dané stínováním znaků jsme na papír nakreslil, ale dělali jsme vše možné jiné. Než že bychom je prodloužili. Na tom asi šedá nepřipadala dost divná. Po skončení hry a prozrazení správného řešení hodnými orgy jsme usoudili, že šifra je opravdu zajímavá a originální. Ani čtrnáctka nevypadala špatně, tam už jsme se ale nedostali. Raději jsme směřovali na chvíli do cíle a hlavně unaveně domů.

naše hodnocení

Z pohledu týmu nás mrzí, že se nám nepodařilo dojít do cíle, přesto máme pocit, že se nám hodně věcí povedlo. Největší chyby jsme udělali při řešení optické krychle: měli jsme déle zkoumat kostku s čistými myšlenkami a nedržet se příliš dlouho několika teorií, jejichž základy vznikly ještě před složením krychle, měli jsme hrubou silou skreblit tajenku, možná jsme měli dřív odejít pro nápovědy. Bohužel tak jediná šifra, o třídu těžší než „totální chaos“ a „rybičky“ a o dvě třídy těžší než ostatní šifry, rozhodla o celkovém výsledku hry — věřím, že toto je objektivní výtka a že se nejedná jenom o pocit našeho týmu, hře by jistě prospělo více středně těžkých šifer.

Celkově považujeme devátou Tmou za velmi povedenou: několik šifer nás opravdu překvapilo a oslovilo, trasa byla výborná, šifry přísně korektní, konečně se povedlo překonat nabubřelou a mylnou domněnku, že čím méně týmů dojde do cíle, tím je hra lepší, žádné přehnaně těžké nebo nesmyslně dlouhé konce. Vytýkáme přílišnou obyčejnost některých šifer, v tomto směru nás letos Bedna a Svíčky potěšily víc. (Vítek: Ještě nemám potřebný časový odstup, ale už teď se mi zdá, že na Tmou se toho povedlo tolik, že je mým kandidátem na hru roku.)